Úvod  » napsali o nás v médiích

Karibský sen

Karibský sen
Hana Málková

Za zamlženými okýnky se pomalu míhá našedlá krajina pokrytá rozbředlým sněhem a holé větve stromů lemují silnici. Ve zkřehlém ranním šeru se pomalu probíjíme zledovatělou, ucpanou dálnicí směrem k letišti. Je konec listopadu a my máme za sebou několik hektických dní plných stresu, balení a zařizování na poslední chvíli. Když ale po odbavení procházíme tunelem do trupu letadla, dveře kanceláří se za náma definitivně zavírají a v jednom kuse zvonící telefony zůstávají hluboko pod námi. V příští chvíli už nos Boeingu proráží šedým a ponurým příkrovem zimních mraků a my se vyhoupneme do slunce. 

Hřejivé zlaté paprsky a modrá obloha nás teď bude provázet po celé dva týdny - navzdory nepříjemným předpovědím počasí pro Evropu. Míříme totiž přímo do srdce tropického ráje - na karibské ostrůvky Malých Antil, kde nevlídná a dlouhá zima nemá žádnou moc. Je nás dohromady šest "tažných ptáků" a během letu, kdy deset kilometrů pod námi ubíhají zdánlivě nekonečné vody Atlantského oceánu si vyměňujeme představy o průběhu naší nastávající dovolené. Protože fantazii se meze nekladou a scénář klasického polehávání na pláži se nám zdál poněkud fádní, rozhodli jsme se splnit si své dětské sny o dobrodružství a podniknout plavbu na plachetnici. Vzhledem k faktu, že jsme všichni obyčejní suchozemci a o jachtu nikdo z nás zatím ani nezavadil, rozvíjí se poměrně zapálená diskuze o tom, jaké to bude, co všechno uvidíme a navštívíme a jak se nám vlastně bude na vlnách spát. Panuje všeobecný názor, že v tomhle ohledu nám nejspíš pomůže prostředek generacemi prověřený - vyhlášený karibský rum. Mě osobně tedy nejvíc zajímá, zda budu vůbec schopna normálně se najíst, až se to trochu zhoupne a jestli se tím pádem můj pobyt na lodi nepromění z vysněné pohádky spíš v noční můru. 

Letadlo pomalu začíná ztrácet výšku a nad sedadly poblikává pokyn, aby se cestující připoutali. Malý černoušek v řadě před náma tahá mámu za rukáv a ukazuje prstem z okýnka: "Regard, Maman, regard!" Kouknem taky a opravdu - v tyrkysově modré vodě jako drahokam září nádherný ostrůvek: svěže zelené kopce ve vnitrozemí, zlaté pláže v zátokách. Martinique - začátek našeho dobrodružství! 

Poté, co konečně vycházíme z klimatizované haly letiště ven, úplně nás ohromuje vlhký tropický vzduch, slastné teplo a slaná vůně moře. Další úžas na nás čeká na nábřeží městečka Le Marin, v jehož spleti doků a mol na nás někde čeká loď. Barvité turistické středisko "tropické Francie" s kostelem ze 16. století, řadou restaurací a barů plných zdejší energické muziky, je ale především domovem jedné z největších marín ve Východním Karibiku. Dokonale chráněná zátoka na jihu ostrova, z níž vyrůstá doslova les stěžňů - v úhledných řadách u mol jsou tu vyrovnány stovky lodí - klasické plachetničky, dvojstěžníky, katamarány i motorové jachty a bezpočet plavidel stojí opodál jen tak na kotvě. Na kterépak z nich se třepotá česká vlajka? Na kterépak z nich už zítra vyplujeme za sluncem? 

V maríně je živo, desítky gumových člunků křižují hladinu všemi směry a nechávají za sebou mělké brázdy zpěněné vody. V dohodnutou hodinu se potkáváme s usměvavými majiteli lodě - kapitánem Honzou a první důstojnicí Zuzkou. Mladý sympatický pár, co má se životem na moři nemalé zkušenosti - po vodách Karibiku se už plaví bezmála sedm let a místní ostrůvky tedy znají "jako svoje boty". Dozvídáme se od nich, že místní předpověď počasí na příští dny vypadá slibně a tak s očekáváním nakládáme zavazadla do malého člunu, který nás má přepravit k zakotvené lodi. Musíme jet sice nadvakrát, protože všichni se i s věcmi dovnitř nevejdeme, ale člun je rychlý a stabilní a tak to není žádný problém. 

Jediný zádrhel nastává v okamžiku, kdy se máme přelodit z jednoho plavidla na druhé - každé se totiž na vodě pohupuje ve zcela jiném rytmu a přestup tudíž vyžaduje notnou dávku soustředění a odvahy. Nakonec jsme ale všichni se smíchem na palubě a konečně máme možnost prohlédnout si loď, která se na čas stane naším domovem. Elegantní, 13 metrů dlouhá plachetnice jménem "Domino" se v mírném větříku jenom zlehka pohupuje, což překvapivě vůbec není nepříjemné. Spíše naopak. Zvědavě okukujeme lanoví, ráhno, sbalené plachty, kormidlo i nejrůznější navigační přístroje. Ocitli jsme se ve zcela jiném, neznámém světě. Kapitán nás odvádí dolů do podpalubí s prostorným, vkusně zařízeným salonem a kuchyňkou, kde nás zasvěcuje do takových specialit života na moři jako je výkyvný sporák pro vaření na houpajících vlnách, nášlapná pumpa na slanou vodu ve dřezu anebo lodní záchod. 

Poté, co jsme se zabydleli a v kajutách si vybalili kufry, scházíme se opět nahoře na palubě nad skleničkou místního martinického rumu. Pomalu se chýlí k večeru a v kokpitu na zádi, vyloženém týkovým dřevem se sedí příjemně. Ochlazuje nás mírný večerní vánek, který s sebou odnáší tropické horko, vlnky občas zašplouchají kolem boků lodi, rum sladce voní po cukrové třtině. a když potom začne padat šero, na břehu se rozsvěcují světýlka a na nebi hvězdy - dokonalé romantice nechybí už vůbec nic. 

Další den se probouzíme do jasných barev karibského rána - prostor si dělí zářivě modrá, smaragdově zelená a zlatá. Hned po snídani Honza startuje motor, zarachotí řetěz vytahované kotvy a my zamíříme do nedaleké zátoky u městečka Sainte Anne. Pod palmami na pobřeží se táhne dlouhý pás bílého písku a voda je tu neuvěřitelně průzračná. S požitkem skáčeme do moře přímo ze zádi lodě a nemůžeme se nabažit té pohody - opalování na palubě, procházky po pláži i uličkami malého městečka. Evropa je tisíce mil daleko a stejně vzdálené jsou i povinnosti všedních dnů i štiplavý mráz. 

V Sainte Anne je tak krásně, že se nám druhý den skoro ani nechce zvednout kotvy, ale je třeba přesunout se dál k severu ostrova. Po asi tříhodinové plavbě na motor zastavujeme v přístavu ve Fort de France - hlavním městě Martiniku, známém taky jako Paříž Antil. Moderní prosperující centrum obchodu a turistiky s prosklenými, mnohapatrovými budovami a čtyřproudovou dálnicí je ideálním místem k nakoupení zásob na cestu do méně rozvinutých zemí Karibiku - seženete tu všechno, co je třeba. Po krátké prohlídce města a nezbytných nákupech se vracíme zpátky na loď a vyrážíme dál podél břehů ostrova. Scenerie se pomalu mění a zlatavé pláže střídají kopce porostlé hustou buší, až nakonec dorazíme do St. Pierre, rozkládajícímu se pod úbočím sopky Mont Pelée - nejvyšším vrcholem Martiniku. 

Ačkoli impozantní sopka tvoří městu fantastické pozadí, byla vlastně příčinou jeho úpadku, když roku 1902 explodovala a zasypala St. Pierre lávou a žhavým popelem. Z úzkých uliček dnes pozapomenutého rybářského městečka dýchá koloniální historie - kdysi bývalo významným obchodním střediskem oblasti, o čemž svědčí polorozpadlé ruiny mohutných kamenných budov, systém schodišť klesajících k moři a hlavně velkolepý amfiteátr, z něhož bohužel zbyly jen trosky. Stojíme v centru kruhovitého prostoru a přes zbytky masivních zdí se díváme na svahy, po kterých sem před sto lety proudila žhavá láva. Na dně zátoky dodnes leží vraky několika lodí, co se tehdy při výbuchu potopily. Při koupání na černé sopečné pláži v jemném písku nacházím modrobílý, do kulata ohlazený střep porcelánu - prý nádobí některého z vraků, tak si s sebou odnáším kousek z místní kouzelné atmosféry. 

Čtvrtého dne mě probouzí vrčení motoru a houpání lodě. Rozespale vylézám z kajuty do kokpitu, abych se rozhlédla - St. Pierre se za námi zvolna propadá do ranního šera a před námi se otvírají zvlněné vody Dominického kanálu. Za chvíli už klidnou zátoku necháváme za sebou a před přídí Domina se začínají zvedat vlnky. Zuzka s Honzou se pouští do práce a nad hlavami se nám pomalu rozvinuje plachta. Vinčny se otáčí, lana vibrují a zpívají, plachty se krátce zatřepou, než se do nich opře vítr a pak - loď sebou lehce trhne a začne se naklánět na jeden bok! Několik šokovaných vteřin mi trvá, než pochopím, že se pohyb ustálil a zastavil, že plachetnice se položila do větru a majestátně začala klouzat z vlny na vlnu. V příštím okamžiku Honza vypíná motor a kolem se rozhostí povznášející ticho, rušené jenom tichým šploucháním vody o příď a svistem větru v lanoví. Neuvěřitelný klid padl na všechno okolo nás a já stěží můžu dýchat. Nepopsatelná nádhera mi svírá hrdlo, když nám vysoko nad hlavou zakrouží fregatka, pátrající po hejnu ryb. Mé euforické pocity se však rychle vytrácejí při prvním návalu horka a brzy blednu. Zběsile polykám, ale můj žaludek si soustavně stěžuje na neobvyklý, kombinovaný pohyb nahoru-dolů, ze strany-na stranu na otevřeném moři. Naštěstí mě zachraňuje kapitán tím, že mě jmenuje hlavní kormidelnicí. Sotva jsem se za kormidelní kolo postavila, pocit nevolnosti ustupuje. Vděčně se soustředím na obzor a na udržování směru podle kompasu před sebou a brzy si opět vychutnávám ranní slunce a vítr ve tváři. 

Čím více se vzdalujeme od Martiniku, tím zřetelněji se v oparu nad obzorem rýsuje hornatý ostrůvek napůl skrytý v mracích. Okolo poledne už objíždíme skalnatý výběžek, který formuje nejjižnější cípek Dominiky - ostrova, který se svými 70 000 obyvateli působí oproti půlmilionovému Martiniku dojmem, jako by tu Kolumbus byl teprve včera. Proplouváme kolem maličkých vesniček vtěsnaných mezi horami a mořem v dostatečné blízkosti, abychom si mohli prohlédnout barevné domky a boudy z vlnitého plechu, natřené jasnými barvami, před kterými na převrácených loďkách sedí rybáři a spravují sítě. Úzká silnička se vine těsně podél pobřeží, aby se vzápětí vyšplhala vysoko do úbočí kopců, obešla skalisko či útes a vrátila se zpátky k moři. Kromě několika roztroušených vesniček podél břehů tady není vidět nic, než špičaté a rozeklané vrcholy, porostlé neprostupnou zelení tropického deštného lesa. Břeh kolem nás zvolna ubíhá a před námi se objevuje shluk o něco hustšího osídlení - hlavní město Roseau. Několik hotýlků pro milovníky zdejší panenské přírody tu představuje ekvivalent rozsáhlých resortů obvyklých jinde v Karibiku. Kotvíme u jednoho z nich a jedeme na pevninu. Ta se nám sice po přeplavbě kanálu ještě chvíli houpe pod nohama, po pár krocích se ale ustálí a my se vydáváme na obhlídku města, zatímco Honza se Zuzkou míří na celnici vyřizovat formality. Sraz si dáváme na tržišti s nepřeberným množstvím tropického ovoce - nakupujeme ananasy, malé červené banány, avokáda, manga a taky limety, které se skvěle hodí do bílého rumu. 

Ten večer si dáváme brzo dobrou noc, protože zítra nás čeká náročný den - celodenní horská túra k Boiling Lake - vulkanickému vroucímu jezeru, druhému největšímu svého druhu na světě. Túra divokou přírodou je naprosto okouzlující - úzký skalní kaňon s ledově studenou říčkou, deštný prales s obřími helikoniemi, údolí plné dýmajících sopečných průduchů a konečně i samo jezero, tajemně zahalené kotouči horké páry. Je to ale taky dlouhý vyčerpávající výlet a tak jsme rádi, že si následující den v klidu můžeme uvolnit ztuhlé svaly plaváním a šnorchlováním na Champagne Beach, kde ze dna moře pod tlakem unikají plyny v podobě tisíců drobných bublinek jako ze šampaňského. 

Dostatečně odpočinuti brzy zrána vyrážíme na rozeklané východní pobřeží Dominiky - k velkolepému vodopádu Victoria Falls. Kromě osvěžujícího koupání v tůni přímo u paty vodopádu je na programu taky oběd u místní komunity rastafariánů, z čehož se vyklubal nezapomenutelný zážitek. Hlavní chod, doplněný spoustou čerstvého ovoce a chlebovníkovými ořechy vařenými v kokosovém mléce, sestává výhradně ze surovin nasbíraných v buši či okolo řeky a je servírovaný v miskách vydlabaných z plodů tropického stromu. Jíme lžícemi vyřezanými z kokosových skořápek. Mojžíš, hlava klanu s prošedivělými dredy, padajícími až pod záda, se s námi srdečně loučí a my se vydáváme nazpět do Roseau, kde nás čeká Domino, aby nás přepravilo do dalšího přístavu na severu ostrova. 

V chráněné zátoce u Portsmouthu si půjčujeme kajaky a necháváme se domorodým rybářem vést na malou ukrytou pláž, která je přístupná jen po vodě. Zřejmě proto jsme tu sami a krásné korálové útesy a napůl zatopenou jeskyni máme jen a jen pro sebe. V dalších dnech ještě stihneme procházku mezi banánovými plantážemi v teritoriu barevných endemických papoušků, plavbu na pramici mezi pokroucenými kořeny stromů tajemné Indian River a výšlap podél jedné z řek do zeleného přítmí buše okolo kakaovníků a divokých stromů muškátového oříšku. 

Ale čas bohužel běží, náš pobyt se neúprosně krátí a tak se jednoho dne najednou loučíme s tímhle rájem na zemi, z paluby připíjíme pohostinné Dominice na zdraví a za chvilku už zase vyplouváme k jihu, na Martinik. Sotva se dostaneme kousek od ostrova, rozbalujeme plachty. Tentokrát už nás náklon lodě neděsí a ani mořská nemoc se nehlásí tak zběsile a tak si užíváme jiskřící hladiny a opojného větru. 

Navíc se na nás usmálo štěstí a nástraha tažená na vlasci za lodí přilákala pěkného tuňáka, kterého Honza obratně přitahuje k zádi a v momentě se lesklá ryba mrská na palubě. Neptun nám zůstává nakloněn i po zbytek cesty, vane příznivý vítr a tak po zakotvení ve starém známém St. Pierre oslavujeme francouzským vínem a skvělými steaky na pepři z čerstvého tuňáka. 

Zbývají nám poslední dva dny, kterých náležitě využíváme k vodním radovánkám na bílých plážích a prohříváním se v paprscích tropického slunce, než se musíme definitivně rozloučit s Dominem a jeho posádkou před návratem do studené Evropy. Pláč mám málem na krajíčku, když s kufry v rukou vystupujeme v Le Marin na břeh a nejsem jediná, komu se v očích lesknou slzy. Loučení se svobodou života na plachetnici je těžké, slibujeme si, že se někdy, někde zase všichni sejdeme na palubě. 

Zatím si s sebou domů odvážíme hromady fotek, zážitků a drahocenných vzpomínek a potají budeme snít o tom, že už za rok, za dva možná opět vyplujeme za sluncem - vždyť v Karibiku přece čekají celé desítky ostrovů a ostrůvků - každý jiný, všechny krásné - stačí jen natáhnout ruku a dotknout se vlastních přání.